HISTORIE HUTĚ
Sklárna v Tasicích byla založena v roce 1796 panem huťmistrem Ferdinandem Čapkem. K výstavbě musel získat povolení od českého gubernia sídlícího v Kutné Hoře. Tato císařská instituce dlouho bránila vzniku huti z obavy nové konkurence v posázavské sklářské oblasti. Nakonec Ferdinad Čapek svůj záměr prosadil a získal od gubernia materiál na stavbu. Zároveň mu byl objekt pronajmut na 25 let.
Pan Čapek postavil sklárnu v místě, kde již od 15. století stávaly staré sklářské pece. Ty využívaly dostatku kvalitního křemene z okolí a zároveň palivového dřeva z hustých lesů. Ze spáleného dřeva se získávala potaš, která byla důležitým materiálem při tavení křemene. Pan skelmistr Čapek byl šikovný huťmistr a pod jeho vedením se vyrábělo nádherné sklo. Když se tasické sklo prezentovalo ve Vídni, tou dobou tam pobýval francouzký vojevůdce Napoleon Bonaparte. Proslýchalo se, že i jemu se sklo velmi líbilo. Tato zpráva způsobila v Evropě velkou poptávku po tasickém skle.
Dalším huťmistrem se v Tasicích roku 1821 stal pan Josef Hofman s bratrem Antonínem. Vyráběli nádherné skleněné lustry, které byly exportovány do indických paláců.
V roce 1844 se majitelem sklárny v Tasicích stala známá rodina Rückelova. Za jejich působení prošla sklárna velkými změnami. Byla přestavěna budova hutě a od roku 1897 se změnil systém původního přímého vytápění pece na vytápění generátorovým dřevoplynem, které zlepšilo kvalitu skla.
Rückelovi těsně před 1.světovou válkou nákladně zrekonstruovali pec. Po vypuknutí války byla výroba zastavena. Pak už se do Tasic nevrátili. Vpomínkou je jméno Václav Rückel na pomníčku padlých vojínů v nedaleké obci Třebětín.
Po válce, když už jsme byli svobodné Československo, přišla podnikat do Tasické sklárny paní Milada Nestlová se dvěma společníky. Staří usedlíci si ještě pamatují, jaká to byla dáma, která jezdila dokonce na koni. Pod jejím vedením se ve sklárně vyráběli mimo jiné krásná těžítka, skleněné košíčky a lékovky na medikamenty. Ve sklárně působila sedm let.
V roce 1928 si sklárnu nejprve pronajal a pozěji koupil Čeněk František Císař. Narodil se v roce 1888 ve mlýně v obci Pavlov blízko Ledče nad Sázavou. Se svým obchodním talentem dokázal překonat těžké období hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Spolu se svým bratrem vedl i Sklárnu Josefodol u Světlé nad Sázavou.
Byl to šikovný huťmistr a zároveň byl i hodný zaměstnavatel. Dle vyprávění jednoho dědečka, v dobách ekonomické krize se své zaměstnance nejen nesnažil propouštět, ale dokonce některým z nich opatřil práci až v Praze.
Za okupace se ve sklárně vyrábělo pod dohledem nacistů. Pan Císař byl nucen zůstat ve vedení. Podle zlých jazyků kolaboroval, což byla pustá lež. Podle nynějších důkazů byl jedním z největších meccenášů protifašistické skupiny RU-DA, kterou podporoval materiálem a penězi.
Válka skončila, rodině Císařů sklárny a rafinéŕie zůstaly jen chvíli. Po válce, díky falešnému obvinění z kolaborace, jim byl majetek odebrán. Pan Císař nemohl žíti s nespravedlivým obviněním a brzy po válce si vzal život. Jeho nevina byla prokázána až v 60. letech.
V padesátých letech bylo vše úplně jinak. Ještě v roce 1958 se sice v Tasické sklárně vyrobilo deset obrovských váz do prezidentského paláce v Mexiku. Pak ale sklárna začala spadat pod sklárnu Kavalier v Sázavě nad Sázavou. Postupně odstupovalo od výroby barevného skla na výrobu skla laboratorního. Tím zmizela spousta tajných receptů, předávaných z otce na syna, např. fotky v těžítku.
I skláři s jiným politickým smýšlením se nedostali na verštat.
Náš trh se sklem byl světu otevřen jen málo. Spíše se vyváželo jen do států spřátelených s bývalým Sovětským svazem. Za 40. let náš sklářský export dostal velkou ránu a v mnoha případech na naše místo nastoupily jiní evropští sklářští výrobci.
Po sametové revoluci byla sklárna restituenty prodána do soukromých rukou. Od roku 1990 je sklárna prohlášena kulturní památkou.
Pro sklářství byla těžká doba. Od 50. let se ve sklárně vyhřívala pec generátorovým plynem z hnědého uhlí. Ceny u energií stoupaly, trh začíná být nasycen plastovými výrobky a velký úder českému sklářství zasadila Čína se svým levným sklem. V Tasicích se roku 2002 zaměstnanci uprostřed směny dozvěděli, že mají ukončit výrobu a odejít. Sklárna byla kvůli dluhům poslána do "tří" konkurzů zároveň. A lidé na své výplaty čekají dodnes.
Dlouho byla sklárna nabízena v konkurzních novinách. Mezitím tato unikátní kulturní a technická památka chátrala a mnoho věcí se také ztratilo. Až roku 2004 sklárnu koupil pan Luboš Pipa. Podnikatel a otec tří dětí zprvu pod nánosy sněhu na střechách netušil, jaký bude pohled na jaře. Památka byla v desolátním stavu. Pod tíhou sněhu se probořila střecha huti a přístřešky z lehkých konstrukcí z 30. let spadly úplně. Při následující vichřici bylo dílo dokonáno. Památkový zákon jasně říká, že při neudržování památky se porušuje zákon. Pan majitel si sáhl na dno svých úspor. Zároveň ale pomohl státní příspěvek z Havarijního fondu Ministerstva kultury a Fond Kraje Vysočiny. Pochopitelně každá dotace počítá se spoluúčastí žadatele.
Kdo zná seriál J.Dietla „Synové a dcery Jakuba skláře“ , který se zde natáčel, jistě ví, že prostředí je opravdu z 19. století. Je třeba tedy postupovati se souladu s památkáři.
Postupně je tato unikátní památka testaurována a opět ZPŘÍSTUPNĚNA VEŘEJNOSTI!!!